Nevědecká astrofotografie aneb fotografie pro každého

Při pohledu na dokonalé snímky např. z Hubbleova teleskopu snad každého astronoma občas popadne stesk po vlastních obrázcích. Někteří z nás se rozhodnou, že stesku propadnou natolik, že se o vlastní astrofotografii na různé úrovni a různým vybavením pokusí.

Účelem tohoto článku je ukázat, že byť ne tak technicky dokonalé, lze astronomické fotografie pořídit i nesrovnatelně prostšími prostředky než je Hubbleův kosmický dalekohled.

Fotografie z pevného stativu

Nejjednodušší způsob jak pořídit astronomickou fotografii je namířit fotoaparát na oblohu a prostě exponovat. Citlivost dnešních fotoaparátů je sice velmi dobrá, nicméně světlo hvězd je tak slabé, že pro zachycení obrazu hvězd potřebujeme poměrně dlouhou dobu. Rozhodně větší, než jsme schopni udržet fotoaparát v pouhé ruce. Proto se neobejdeme bez stativu. Dále budeme potřebovat fotoaparát umožňující delší expozice (alespoň 15-30 s), popř. ještě lépe mající režim „B“ (bulb), který umožňuje manuálně ovládat závěrku fotoaparátu a tím i délku expozice. Optimální jsou v tomto směru digitální zrcadlovky (DSLR), vyhoví ale i řada jednodušších digitálních kompaktů.

1. U fotoaparátu s mechanickou závěrkou (typicky právě DSLR) dají dlouhé expozice „zabrat“ akumulátorům/bateriím vašeho přístroje. Je třeba s tím počítat a nabít je před zahájením experimentů, popř. opatřit si náhradní. V opačném případě se může stát, že během dlouhých expozic, kdy je závěrka stále otevřená, bude akumulátor/baterie fotoaparátu vybita velmi rychle.
2. Pro dlouhé expozice je vhodné si opatřit, pokud to váš fotoaparát podporuje, dálkové ovládání (drátěnou spoušť). Pokud se nezaměříte vysloveně na značkové a nejpokročilejší modely, nejsou dnes tyto ovladače příliš drahé. Často mají integrovánu navíc i funkci čítače, kdy máte možnost nastavit nejen délku expozice, ale i např. jejich počet.

Řada jednodušších fotoaparátů (zpravidla levnějších kompaktů) má délku expozice omezenu na 15-30 s. To do určité míry omezuje využití těchto přístrojů na ty nejjasnější objekty na obloze (např. seskupení planet, Měsíc, …). Jednotlivé snímky pak jsou schopny zachytit i základní obrysy souhvězdí. V tomto případě opravdu zcela postačuje umístit fotoaparát na stativ, nastavit vhodnou citlivost ISO a čas a namířit jej požadovaným směrem. U expozic kratších než cca 30 s je zpravidla nejvýhodnější co nejvyšší citlivost ISO (typicky 800-1600). Nastavení citlivosti v podstatě představuje elektronické zesílení obrazu (podobně jako např. jas či zvuk na vaší televizi). V případě delších expozic je třeba trochu laborovat a najít tu nejlepší zkusmo. S rostoucí citlivostí expozice i expozičního času se totiž do výsledného obrazu nezaznamená jen pozorovaná scéna, ale je současně načítán i tepelný šum senzoru, který při příliš velké citlivosti ISO (ale i délce expozice) dokáže slabý obraz úspěšně „zamaskovat“.

Pro zachycení přiměřeného množství hvězd je nutné volit dostatečně dlouhou expozici. Vlivem rotace Země se ale poloha hvězd na obloze mění. Při delších expozicích tak nezachytíme hvězdu coby bod, ale stopu odrážející dráhu hvězdy na obloze během expozice (viz. tab. 1). Délka zachycené stopy přitom nezávisí jen na délce expozice, ale i na poloze hvězdy na obloze (její deklinaci).

U fotoaparátu s objektivem běžných ohniskových vzdáleností je použití kratších expozic než cca 30 s na záznam hvězdných drah (tzv. startrails) sice omezeno, nicméně rozhodně není nemožné. Pořízení výsledného snímku je jen o něco komplikovanější - výsledný snímek je nutné složit z několika dílčích. V případě možnosti delších expozic tak máte možnost vytvářet snadno poměrně efektní snímky.

Tabulka 1: Maximální délka expozice pro zachycení bodové hvězdy

Při své první astrofotografii si proto dobře rozmyslete, co je cílem vašeho snímku. Zda snímek souhvězdí, kde budou zachyceny pokud možno bodově jednotlivé hvězdy, nebo záznam rotace oblohy, resp hvězdných stop (startrails).

Obrázek 1: Statická fotografie ze stativu. Vlevo: dlouhé expozice oblohy; vpravo: kratší expozice bez hvězdných drah

Bodové obrazy hvězd

Délku výsledné stopy L v milimetrech snadno vypočítáte na základě přibližného vztahu:

,             (1)

kde t je délka expozice v sekundách, F₁ ohnisková vzdálenost objektivu fotoaparátu v milimetrech a δ deklinace hvězdy.

Čím blíže hvězda je nebeskému pólu, tím kratší stopu tvoří a tím delší si můžeme dovolit expozici. Pro rychlou orientaci si postačí zapamatovat, že na většině oblohy lze u nás lze pro bodové obrazy hvězd volit pro základní objektiv kinofilmového formátu (50 mm) a typický rozměr obrazového pixelu (5-7 um) expozici kolem 30 s. Při volbě citlivosti ISO 400 pak lze zachytit základní obrysy souhvězdí, při volbě vyšší citlivosti (ISO 1000-1600) pak již i některé zajímavé partie např. Mléčné dráhy.

Tímto způsobem lze tedy snadno pořídit širokoúhlou fotografii oblohy kratšími ohnisky.

Záznam hvězdných drah (Trails)

Země se otáčí rychlostí 360 ° za den, takže to je 15 ° za hodinu. Hvězdy se na snímači/filmu pohybují přirozeně stejnou rychlostí. V případě delších expozic jsou tak delší i stopy hvězd. Čím delší expozici zvolíte, tím je zpravidla i výsledný snímek zajímavější. Nicméně bohužel existují i omezení týkající se limitace expozice vlivem světelného znečištění. Zatímco v některých lokalitách si můžete dovolit expozici 30-40 minut, v některých jste omezení na pouhé minuty. Maximální délku expozice je bohužel nutno zkusit zkusmo přímo ve vaší lokalitě. Navíc se její hodnota bohužel mění i s časem v závislosti na aktuálním množství rušivých světelných zdrojů a stavu atmosféry.

Obrázek 2: Záznam hvězdných stop. Vlevo: světelné znečištění ve městě; vpravo: mimo městskou oblast

Tvar zaznamenané stopy závisí na orientaci fotoaparátu vůči obloze. Můžete vytvářet dva hlavní efekty. Při pohledu na východ nebo na západ nebo od nebeského pólu, se hvězdy pohybují více či méně rovnoběžně navzájem a efekt je skoro jako déšť. Pokud fotoaparát namíříte na nebeský pól dostanete soustředné kruhy kolem pólu. Celková koncepce snímku nicméně záleží samozřejmě jen na vás. Zejména snímky, na kterých je mimo hvězdných stop zachycena i část krajiny působí velmi silným dojmem. Nebojte se proto experimentovat s pozemním objektem v popředí. Na výsledném snímku jen umocní dojem pohybující se oblohy.

Pro tento druh expozic je zpravidla nutné mít fotoaparát dovybaven drátěnou spouští s možností fixace, nebo jiným druhem dálkového ovládání. Představa prstu na tlačítku spouště fotoaparátu po dlouhé minuty není lákavá sama o sobě. Navíc byste na fotoaparát téměř s jistotou přenášeli i chvění ruky a výsledný snímek by vás pak nejspíše zklamal. Uchycení fotoaparátu ke stativu nebo alespoň jeho pevné uložení bez nutnosti přidržování je při těchto expozicích rovněž samozřejmostí.

Nepointovaná fotografie na pantovém stolku

Jak již bylo uvedeno, Země se otáčí rychlostí 15 ° za hodinu, což způsobuje, že při dlouhé statické expozici vytváří obraz hvězd dráhy. Dříve nebo později budete chtít přejít z fotografování startrails a fotit noční oblohu, jak ji vidíte. K tomu je nutné zajistit, aby kamera sledovala hvězdy, resp. se otáčela stejnou rychlostí jako Země.

• pantový stolek,
• paralaktická montáž.

Pantový stolek - levný způsob astrofotografie

• fotoaparát s možností dlouhé expozice s drátěnou spouští nebo ovladačem tak, jak bylo popsáno výše,
• pár maličkostí, které se zpravidla najdou doma nebo dílně (dřevěné prkýnka, pant, popř. závitová tyč).

Vlastní konstrukce pantového stolku je velmi prostá. Dvě prkýnka spojíte pomocí pantu používaného např. u nábytku a ve vhodné vzdálenosti k vrchní desce uchytíte hlavu stativu (přirozeně vyhovuje i ten z předešlé části článku). Vlastní pohyb (zvedání) pantového stolku lze zajistit celou řadou mechanismů. Od důmyslných elektronických pohybů s krokovými motory až po velmi jednoduchou závitovou tyč. Vhodnou vzdáleností závitové tyče od vlastního pantu pak regulujeme potřebu/četnost otáčení vlastního stolku. V praxi pak vlastní práce s pantovým stolkem spočívá v zamíření osy pantu do oblasti nebeského pólu (pro tyto účely zcela vyhovuje zamíření na Polárku) a pravidelné pootočení závitovou tyčí během expozice (např. 1x za 30s) – čtenost takovýchto pootočení závisí na ohniskové vzdálenosti objektivu. Delší ohnisko přirozeně znamená potřebu provádět korekce častěji. Návody na stavbu nejrůznějších typů pantového stolku od těch nejjednodušších až po poměrně sofistikované konstrukce lze snadno dohledat na internetu.

Praktická maximální délka expozice tímto způsobem se zpravidla pohybuje v minutách. Potřebnou délku expozice pro vybraný objekt lze orientačně určit ze vztahu:

 ,                            (2)

kde c … clonové číslo, A … citlivost filmu [ASA], J ...poměrná citlivost objektu (viz tab. 2).

Takto určená délka expozice je samozřejmě pouze orientační a slouží spíše pro účely plánování a výběru vhodného objektu. Reálnou délku expozice doporučuji stanovit experimentálně.

Porovnáním požadované a maximální praktické délky expozice pro slabší objekty je patrné, že v tomto případě nebude tato jednoduchá konstrukce dostačovat a je nutné zvolit dokonalejší paralaktickou montáž.

Tabulka 2: Poměrný jas objektů

Obrázek 3: Paralaktický stolek

Obrázek 4: Obrázky paralaktickým (pantovým) stolkem. Vlevo: Plejády; vpravo: souhvězdí Býka

Paralaktická montáž

• fotoaparát (viz. výše),
• paralaktickou montáž, nejlépe s hodinovým strojkem,
• vhodný způsob uchycení fotoaparátu k montáži (popř. na bok dalekohledu).

Vlastní montáž by měla být dostatečně tuhá, aby vibrace zbytečně neničily obraz. Pro první pokusy, kdy se omezíme na fotoaparát vybavený kratšími a středními ohnisky, bude ale postačovat téměř jakákoliv paralaktická montáž s hodinovým strojem.

Mimo přímého uchycení fotoaparátu k montáži lze přirozeně zvolit i variantu uchycení fotoaparátu k dalekohledu upevněného k montáži. Vlastní postup fotografování je pak již velmi podobný tomu předchozímu. Ustavte svoji paralaktickou montáž (tj. namiřte její osu rektascenze k nebeskému pólu), připojte fotoaparát a zaostřete jeho objektiv na nekonečno. Na tuto „maličkost“ doporučuji nezapomenout. Po několika hodinách strávených pod noční oblohou byste mohli záhy zjistit, že jsou pořízené snímky prakticky nepoužitelné.

Vedená/pointovaná fotografie

V průběhu celé expozice je nutno dalekohled velmi pomalu navádět za hvězdou v zorném poli. Základní pohyb zde může s velkou výhodou poskytnout hodinový stroj, který zajistí sledování fotografovaného objektu. V případě kratších a středních ohnisek si s tímto pohybem plně vystačíme.

Při použití objektivů větších ohniskových vzdáleností, popř. i při manuálním sledování hvězdy pomocí pohybu v rektascenzi je nespornou výhodou použití dalekohledu upevněného k montáži. Dokonce, i když budete mít motorový pohon, budete ještě muset korigovat polohu hvězdy ve správné poloze – vlivem mechanických nepřesností v převodech její poloha může kolísat kolem střední hodnoty. Pak je nutné provádět opravu polohy hvězdy jemnými pohyby montáže a sledovat polohu zvolené referenční hvězdy vůči záměrné značce (např. kříži v okuláru). V tomto případě hovoříme o vedené, resp. pointované fotografii. V současné době existuje celá řada autonomních zařízení (tzv. autoguider), které ve spojení s robotizovanou montáží dokáži korigovat tuto polohu automaticky bez nutnosti zásahu obsluhy během vlastní expozice. Pro jednoduchou fotografii prostřednictvím fotoaparátu s objektivem o ohniskové vzdálenosti řádově do stovky milimetrů je to však již značný nadstandard (nicméně pro vlastníky autoguiderů jistě velmi příjemný). Jejich nezastupitelná role je nicméně při fotografii v primárním ohnisku dalekohledu (jehož ohnisková vzdálenost je zpravidla výrazně větší).

V případě, že máte objektiv o ohniskové vzdálenosti např. 200-300 mm a chcete se pokusit o vedenou fotografii je bezesporu výhodou objektiv s nitkovým křížem (dobrých výsledků lze dosáhnout i bez něj). Vaším úkolem je pak pouze udržet během expozice obraz hvězdy ve středu zorného pole.

Přesnost vašeho navádění závisí na poměru zvětšení objektivu fotoaparátu a okuláru (stejně ale tak i na vaší dovednosti a trpělivosti). Pokud např. používaný okulár poskytuje 40násobné zvětšení a objektiv fotoaparátu je 50 mm (pro kinofilmový formát je považován za objektiv 1:1 – tj. poskytuje 1× zvětšení) jakákoli chyba ve vašem vedení (nebo vibrací) bude na záznamovém snímači/filmu 40× menší, než pozorovaná v dalekohledu. Je-li poměr příliš nízký (např. používáte teleobjektiv, nebo je montáž nestabilní a způsobuje vibrace), pak vaše chyby budou viditelné na snímači/filmu a zničí fotografii. V tom případě musíte zvýšit zvětšení dalekohledu a zpřesnit vedení, nebo ještě lépe zmenšit ohniskovou vzdálenost fotoaparátu.

I v tomto případě mějte na paměti, že délka expozice je omezena světelným znečištěním a také vaši trpělivostí! Začněte s kratšími expozicemi s širokoúhlými objektivy (tj. kratšími ohniskovými vzdálenostmi) a postupně prodlužujte délku expozic i ohniskovou vzdálenost objektivů.

Občas se vyskytne dotaz, zda můžete to samé udělat pomocí klasické alt-azimutální montáže, pokud budete sledovat hvězdu uprostřed zorného pole dalekohledu dostatečně pozorně. Tak tedy – ano je to možné, ovšem jen do jisté míry. Vzhledem k tomu, že kamera není rovnoběžná se zemskou osou, způsobí to, že zorné pole fotoaparátu (samozřejmě i dalekohledu) se bude pomalu stáčet kolem hvězdy, kterou si zvolíte k vedení. I když budete sledovat perfektně, lze v obraze pozorovat efekt podobný startrails na pólu. Podle mých zkušeností si lze zvolit expozice na 50mm objektivu až řádově minutu, aniž se to výrazně projeví na obrazu hvězd.

Je-li to jen trochu možné určitě upřednostněte snímání na ekvatoriální montáži. A to i přes to, že je tento způsob velmi pracný a existuje mnoho úskalí. Nenechte se odradit, tato metoda má velký potenciál a poskytne vám velmi mnoho cenných zkušeností, které vás připraví na fotografování „velkými“ dalekohledy v primárním ohnisku.

Všechny snímky byly pořízeny s 35mm objektivem a vedením 500mm refraktorem po dobu asi 10 minut na ISO 400. I když neexistuje žádný skutečný horní limit co do velikosti objektů, které můžete fotografovat touto metodu, pokud chcete fotografovat velmi malé objekty, doporučuji namísto širokoúhlých fotografií vyzkoušet afokální fotografii.

Obrázek 5: Pointovaná širokoúhlá fotografie. Vlevo: souhvězdí Orion, vpravo: Mléčná dráha v létě.

Afokální fotografie

Afokální metoda je noblesní název pro v podstatě jednoduchou věc. Při tomto druhu fotografování je fotoaparát (i s objektivem zaostřeným na nekonečno) umístěn za okulár zaostřeného dalekohledu. Ve funkci dalekohledu zde můžete využít prakticky jakýkoliv dalekohled, tedy i binokulár/triedr běžně používaný např. pro denní pozorování přírody. Jen je nutné zajistit pevné spojení vlastního fotoaparátu a dalekohledu tak, aby okulár dalekohledu a objektiv fotoaparátu byly na společné ose.

Afokální fotografie lze realizovat pomocí libovolného fotoaparátu, ale pro tuto metodu jsou nejlepší digitální fotoaparáty. Jejich největší výhodou je, že máte možnost okamžitě vidět fotografii a můžete se rychle učit ze svých chyb. Zpravidla nelze použít všechny běžné digitální fotoaparáty pro všechny metody astro-fotografie (zejména proto, že nemohou dělat dlouhé expozice), ale s afokální metodou jsou zpravidla prováděny jen krátké expozice. A navíc neodnímatelný objektiv není v tomto případě na škodu.

Tento způsob je vhodný pro fotografování zejména jasných objektů - Měsíce a planet. Měsíc je ostatně nejlepší objekt, na kterém doporučuji začít. Je snadné jej nalézt, a je velmi světlý, což činí fotografování velmi snadné. Měsíc vyžaduje pouze expozice podobné dennímu fotografování (1/250-1/30). Experimentováním lze proto snadno najít nejlepší expozici.

Rovněž se nebojte experimentovat s optickým zoomem fotoaparátu. Umožní vám to získat větší zvětšení, popř. přizpůsobit vstupní pupilu objektivu fotoaparátu výstupní pupile okuláru (blíže viz např. Základy optických přístrojů na webu Přístrojové a optické sekce České astronomické společnosti).

Jen pokud používáte i digitální zoom, ujistěte se, že ho nebudete v tomto případě používat, protože to snižuje kvalitu obrazu i výsledné rozlišení. Začněte nejprve s menším zvětšením, protože je to docela snadné. Záhy sami zjistíte, jakých mezí lze s vaším vybavením dosáhnout. I když jsou v tomto případě používány krátké časy, i zde je doporučeno využívat drátěnou spoušť, dálkové ovládání či časovač. Díky zpoždění spouště se nebudete fotoaparátu v okamžiku expozice přímo dotýkat, což omezí vliv případných vibrací.

Pokud používáte opravdu vysoké zvětšení nebo při fotografování objektů slabších než Měsíc (např. planet), nevystačíte si již s pouhou oporou dalekohledu při focení, ale budete potřebovat stativ. Jinak nelze soustavu udržet v klidu.
Afokální metoda má určitě velké možnosti, ale také mnoho omezení. Pokud máte astronomický dalekohled a trochu pevnou montáž, můžete zkusit fotografie planet nebo jemných detailů Měsíce. V případě, že vlastníte paralaktickou montáž, můžete se pokusit o fotografii jasných planetárních mlhovin. Dalších námětů se najde jistě celá řada. Pokud máte pocit, že začínáte být trochu odvážnější, zkuste hlavní způsob pořizování astrofotografie – fotografie v primárním ohnisku dalekohledu.

K orientačnímu odhadu délky expozice lze využít vztah:
,                    (3)

kde:
 f₁ …ohnisková vzdálenost objektivu dalekohledu [mm], f₂…ohnisková vzdálenost okuláru [mm],
 f₃ …ohnisková vzdálenost objektivu fotoaparátu [mm], D … průměr objektivu dalekohledu [mm],
 A … citlivost filmu [ASA], J ...poměrná citlivost objektu (viz tab. 2).

Obrázek 6: Kompaktní fotoaparát s přípravkem na afokální fotografii uchycený k okuláru

Obrázek 7: Měsíc afokálně (triedr 6×40 a Canon Powershot A60)

Obrázek 8: Měsíc afokálně (SW100/500 a Canon A60)

Fotografie v primárním ohnisku

• dalekohled (pro začátek doporučuji začít s nějakým menším, např. 80/400, popř. 100/500),
• fotoaparát s odnímatelným objektivem (DSLR - digitální zrcadlovku),
• příslušný adaptér pro přichycení fotoaparátu k dalekohledu (z jedné strany zpravidla zakončen závitem T2 nebo 1.25“/2“ tubuskem),
• programovatelný časovač nebo alespoň drátěnou spoušť. Programovatelný časovač je v tomto případě bezesporu výhodou, neboť vám umožní nadefinovat počet a délku expozic bez nutností neustále manipulovat s fotoaparátem.

DSLR s odnímatelným objektivem je nutná, protože dalekohled je nyní objektivem fotoaparátu. Upozorněme nicméně, že digitální fotoaparáty se s dlouhými expozicemi trochu potýkají (životnost baterie při nižších teplotách, zahřívání senzoru způsobující šum obrázku, …). Obrázek z DSLR tak zpravidla bude o něco horší než snímek ze specializované chlazené astronomické CCD kamery navržené primárně na dlouhé expozice.

Pokud máte vše potřebné, je vhodné zbytečně neváhat a začít s experimentováním. Sejměte tedy původní objektiv z fotoaparátu, nasaďte místo něj redukci a spojte jej s dalekohledem. Podíváte-li se nyní přes hledáček fotoaparátu, měli byste být schopni zaostřit pozorovaný obraz. Pokud se vám podařilo zaostřit vzdálený bod (např. Měsíc) jste připraveni začít!

Obrázek 9: Příslušenství nutné pro fotografii v primárním ohnisku

Co můžete fotografovat touto metodou? Pokud máte velký dalekohled, tak opět doporučuji začít s Měsícem a případně, pokud má váš dalekohled dostatečně dlouhou ohniskovou vzdálenost, i s planetami. To je proto, že jsou světlé a je mnohem jednodušší začít s nimi, než s fotografiemi slabých objektů hlubokého vesmíru. Poté, co vyzkoušíte fotografii v primárním ohnisku zjistíte, že dává překvapivě malý obrázek, a až na největší systémy není moc dobrá pro fotografii planet. Pro prodloužení ohniskové vzdálenosti (a tím i zvětšení obrazu planety) lze přirozeně využít Barlowovu čočku zařazenou mezi fotoaparát a dalekohled podobně jako v případě vizuálního pozorování.

Poté můžete směle začít experimentovat i se silnějšími deepsky objekty. Potřebnou délku expozice lze odhadnout, podobně jako v předešlých případech, vztahem:
,                        (4)
kde:
f₁ …ohnisková vzdálenost objektivu dalekohledu [mm], D … průměr objektivu [mm],
A … citlivost filmu [ASA], J ...poměrná citlivost objektu (viz tab. 2).

V této jednoduché konfiguraci jsme bohužel omezeni délkou expozice. I když umístíte dalekohled na paralaktickou montáž, nebudete schopni korigovat jemné nepravidelnosti chodu mechaniky. Problém s vedením je, že nemůžete dělat žádné opravy vedení, protože během expozice je otevřena závěrka a v hledáčku nic neuvidíte.

Řešením je druhý dalekohled spjatý s hlavním a určený k vedení (tzv. pointační dalekohled), nebo tzv. off-axis dělič, který rozděluje část světla během expozice mimo optickou osu a vy jej pak okulárem můžete pozorovat. V tomto případě je teoreticky expoziční doba omezena jen vaší schopností při vedení (pointaci) a světelného znečištění. A zde je právě místo již zmiňovaných autoguiderů, které většinu otrocké práce odvedou za vás. Omezení vlivem světelného znečištění ale bohužel zůstává. Částečně zde sice pomohou speciální filtry (LPR – light polution filter, popř. různé deepsky filtry), úplnou eliminaci tohoto vlivu však nečekejte.

Obrázek 10: Snímek Velké mlhoviny v Orionu je vhodným cílem pro první pokusy

Místo závěru - pár poznámek k ostření

Zvládnout celou techniku astrofotografie není nijak zvlášť obtížné, ale vyžaduje pár vlastností, které v sobě musí každý úspěšný (nejen) astrofotograf mít. V první řadě trpělivost a pečlivost.

Velmi záhy zjistíte, že z celé přípravy k fotografování je zdánlivě nejsložitější zaostřit. Automatiku fotoaparátu až na výjimky nelze využít. Obraz objektů v hledáčku je zpravidla buď matný, nebo detaily nejsou dostatečně velké. Přitom přesné zaostření je naprosto klíčové pro alespoň trochu slušný snímek. Existuje celá řada metod jak správně a rychle zaostřit. Zde uveďme tři základní možnosti.

Ta časově nejnáročnější (a v počátcích vašich pokusů asi nejčastější) je metoda pokus-omyl. Princip je velmi prostý. Zhruba obraz zaostříte pomocí hledáčku a následně po malých krocích zaostření zpřesňujete. Po každém kroku uděláte kontrolní snímek a zkontrolujte s předchozím. Pakliže nemáte k dispozici velký náhledový monitor, může být tato metoda velmi zdlouhavá a únavná. Zejména pokud optimální bod minete a jste nuceni se neustále vracet sem a tam.

Druhým možným způsobem je použít úhlový hledáček. Ten se nasazuje u DSLR na klasický hledáček. Protože má vlastní zvětšení (zpravidla nastavitelné v rozsahu 1-3×) je výsledný obraz větší a lze jej proto lépe zaostřit. Pro korektní použití ale musíte mít správně nastavenu korekci na své oko. V opačném případě je vyfotografovaný obraz neostrý. Určitá nevýhoda této metody se může projevit v případě, že se pokoušíte zaostřit na slabý objekt. Matnice ve fotoaparátu obraz o něco ztmaví a vám se nedaří správně zaostřit. V tom případě je asi nejjednodušší nejprve zaostřit např. na nějaké jasné hvězdě.

Třetí a dnes široce využívanou metodou je ostření pomocí masky. V současnosti existuje celá řada masek, se kterými je ostření opravdu velmi snadné (mezi nejznámější patří např. Bathinova maska). Paprsky pronikají skrz masku jen přes její průřezy, což způsobuje, že pozorované hvězdy mají zřetelné difrakční paprsky. V případě korektního zaostření jsou tyto paprsky ostré a symetrické. Při špatném zaostření vidíte, jak se „rozjíždí“.

V případě fotografování kratšími a středními objektivy zpravidla roli masky dobře splní i dva tenké provázky natažené do kříže před objektivem – podle jejich typického tvaru se jí někdy říká maska „Motýlek“ (Bow-Tie). Pod tímto označením ji zná i mnoho „denních“ fotografů.

  

Obrázek 11: Ostřící masky. Vlevo - Maska Bathinov, vpravo - Bow-Tie (motýlek)

   

Obrázek 12: Sled obrazů při ostření maskou Bathinov. Vlevo - zcela rozostřeno, střed - částečně zaostřeno, vpravo - zcela zaostřeno

Dr. Ing. Zdeněk Řehoř, Ph.D. – Přístrojová a optická sekce ČAS

Vložit nový příspěvek